Banner
Banner
Banner
Home Cestopisy
Banner

Cesta za krásami Gruzie, Arménie a Turecka 2011

argaiv1765

Naše čtvrtá společná cesta kolemnekolem nás zavedla do zemí mluvících rusky a oblíbeného Turecka se skvělými lidmi, lahodným tureckým čajem a  řízným kebabem.

V pátek 10.6.2011 odpoledne kolem 3.hodiny jsem nastartovali Felicii a jeli vstříc zážitkům přes SR, Maďarsko, Slovinsko, Bulharsko, Řecko, až jsme dojeli do Turecka. Na hranici jsme měli trochu problém se zelenou kartou…zjistili jsme, že má konec platnosti v březnu. Přišli jsme na to kousek před kontrolou. Co teď? Vzali jsme propisku a z měsíce března jsme udělali srpen. Pak jsme si zajistili prodloužení platnosti a v nejbližší internetové kavárně jsme si vytiskli novou kartu. Z města Gelibolu jsme jeli trajektem do tureckého Lapseki. Odtud se táhla krásná zelená krajina plná zavodněných polí s rýží. Cestou do Kappadocie jsme jeli kolem solného jezera, které bylo obrovské,  plné granulovité soli. 13.6. jsme dojeli do Kappadocie, našli jsme  místo na parkování a vydali se na kolech po skalním městě. Počasí vyšlo tak na půl dne, pak následoval liják. Sotva jsme shlédli“ bjútyfll scenerí“, začalo pršet a my našli útočiště na benzinové stanici. Čekali jsme tam asi 2 hodiny. Benzináři už vymetali vodu z obchodů a všude kolem se tvořily potoky vody. Vypili jsme tam čaj, pojedli nanuky a sušenky a až to vypadalo trochu slušně, oblíkli jsme teplé věci  a jeli dál.

   K večeru opět pršelo. Na chvíli kolem 10. déšť ustal a tak jsme vyběhli na večerní procházku městem. A v noci liják repete. Na druhý den jsme si dopoledne domluvili v cestovní kanceláři let balónem  na 16.6. Trochu jsme komunikačně zápasili, ale nakonec vše pochopili. Déšť se samozřejmě zase pochlapil a tak jsme zvolili pěší výlet po skalním městě. Nádherná místa plná skal, rozkvetlých luk  a dokonce jsme našli i vodopád. Po 2 hodinách chůze začalo pršet a tak jsme se schovali v malé čajovně u skal. Pán, který tam vařil čaj, byl moc sympatický. Jeho čaj byl výtečný  a když déšť  začal být neúprosný i k jeho lesní čajovně, pomohl mu Radek natáhnout přes skromný přístřešek igelit, ať na poutníky neprší. Dostali jsme od něj malou miniaturku skal, které tam prodával jako suvenýry. Přestalo pršet a my se vydali na hrad Ucisar. Před ním jsme v jedné uličce poklábosili s mladým majitelem marketu. Veselý to chlapík. Doporučil nám sousední restauraci, kde jsme si dali gözleme a tavuk-drůbeží  špíz.Navštívili jsme taky dílnu na zpracování onyxů. Byla tu nádherná díla různých tvarů a barev. Při cestě do Göreme  jsme  pak objevili nádherné kusy onyxů, které jsme při odjezdu z Kappadocie navštívili opětovně a asi 80 kg vzali s sebou.

   15.6. jsme „nastartovali“ kola a hledali podle mapy Karavanseraj. Byl to odpočinkový palác dervišů. Slunce ten den zesílilo intenzitu a vypadalo to na horké dny.  U cesty jsme navštívili restauraci. Omeleta ze 3 vajec asi za 100 Kč nás trochu překvapila. Zase se sbíralo mračno a večer jsme prožili procházkou po městě a okolí.

  Ráno 16.6. jsme přišli na pátou hodinu před cestovní kancelář s balóny a čekali jsme na autobus, který nás zavezl do centra odletů, kde se konala malá snídaně a registrace turistů na balónovou vyhlídku. Odjeli jsme pak kousek za město, kde na velké ploše startovali balóny. Let byl nádherný a končil na závěr slavnostním přípitkem. Po příletu jsme si ještě autem projeli okolí a po poledním odpočinku jsme vyjeli směr Hopa. Nocovali jsme před Sivasem a na druhý den jsme navečer dojeli do Hopy, kde jsme po domluvě nechali auto na benzinové stanici. Chlapík, který se s námi dorozumíval, stačil do rána všem v okolí povykládat kdo jsme a kam pojedeme na kolech.

  Ráno jsme si smontovali kola a vyjeli přes tunely do Batumi. Dopoledne bylo teplé, ale nad horami se sbíraly černé mraky. Našli jsme naše známé zahradníky, se kterými jsme se setkali už před dvěma lety a trochu s nimi poseděli u Beskydského čaje. Připíjeli jsme za přátele, rodinu a Gruzii. Čekala nás botanická zahrada plná exotických stromů od jehličnanů po bambusy. Večer opět pršelo a nocovali jsme na napůl rozestavěné benzině  Wissoil. Tam jsme vydrželi do druhého poledne a nakonec i v dešti jsme jeli naproti kamarádovi Zbyňovi. Ten cestoval na kole a sám už od března a v Gruzii jsme se měli potkat. Po šťastném shledání jsme jeli do Batumi hledat trajekt, kterým měl Zbyňa odjet do Oděsy. Ten však jel až za týden a tak jsme pár dní cestovali společně. První den jsme nocovali u moře vedle letního prezidentského sídla.

 20.6. jsme stále byli na tomto místě z důvodu deště.  Pozorovala jsem tam ráno rybáře a ulovené ryby. Měli  v síti i malého rejnoka. Taky kefaly, farely, kabuny, jazýčky, jak je Gruzínci nazívali. Byly zaplantané v síti a těžko se vyprošťovaly. Byla to oblast bambusů a tak domky a pomůcky pro rybáře byly z bambusových tyčí. Po 15. hodině jsme se vydali směr Poti. Asi 10km před městem jsme se dali na Kutaisi. Cesta byla rovinatá s malou zastávkou u muslimské restaurace, dokonce s ochutnávkou vodky. Večerní nocleh byl ve vesnici na pastvině naproti celkem dobrého magazínu.

    21.6. posílám zprávy domů, balíme stany, Zbyňa kontroluje i kolo před cestou. Posnídali jsme hovězí konzervu s chlebem a cibulí a jeli jsme do Samstredine. Po cestě seděli prodavači třešní, rynglí a rajčat. Na konci města jsme se se Zbyňou rozloučili a pokračovali na Kutisi. Cesta byly hodně frekventovaná. Dojeli jsme do města  a ještě ten večer jsme nocovali v národním parku Sataplie. Dostali jsme se tam, přestože už bylo po zavírací době, ale nebyl nikdo, kdo by nás odtud vyvedl. A tak jsme přespali před pavilonem s kostrou dinosaura a ještě večer jsme si prošli vyhlídku ze skály s prosklenou podlahou. Přes noc hodně lilo a kolem pavilónu, kde jsme spali se tvořily potoky vody. Lesy byly plny krásných světlušek, skoro jako v pohádce. Ráno, 22.6., jsme  se šli podívat, kde jsou ty slavné stopy dinosaurů, kvůli kterým jsem tu dojeli. Byly kousek od našeho noclehu odlité z betonu. 

     Pokračovali jsme odtud dál na Tbilisi objezdem přes hory, protože hlavní cesta byla rozvalená po deštích. Objezd vedl krásnou krajinou a cesta se stále zvedala výš a výš. Neustále za námi jel policejní vůz, jel pomalu a vypadalo to, že nás sleduje. Po čase jsme pochopili, že nás jen hlídali, ať se nám nic nestane, vzhledem k provozu aut. Jedna policejní dvojice nás dokonce převezla asi 20 km ze Tchiatury do malého města Sachkere.  Toto městečko bylo plné starých továren a starých rozbitých domů. Dojeli jsme na takové náměstí, centrum města, za kterým byla benzinová pumpa. Na té jsme zkoušeli zajistit si nocleh. Místní Gruzínci benzináři ale měli strach nás tam nechat a radili se s další policejní hlídkou, kterou jsme měli tu čest poznat. Po nějakých domluvách v gruzínštině, nám bylo řečeno, že můžeme přespat ve stanu na policejním dvoře. Tak zase to pěkně vyšlo. Koupili jsme si ještě čerstvý chléb lavaš a s mírným nočním deštíkem jsme krásně přespali.

    Ráno bylo ale nějak unavené, Radka chytla nevolnost, v této oblasti už začínalo být pěkně horko. Táhli jsme se do kopců směr Gomy pomalinku a těžko. Cestou nás provázelo civilní auto s policejní posádkou. Bylo nám to nepříjemné, protože střídavě zastavovali, nic neříkali a pak nás zas předjeli a čekali na nás. A tak pořád dokola. Místní nás uklidnili, že nás ochraňují. Nakonec nás pozvali na malý piknik s dvoulitrovými lahvemi piva, klobásky, chleba..  Máme tam na co vzpomínat, zvlášť když se nám noví gruzínští přátelé opili  a raději jsme je opustili a jeli dál. Malým transportem , který nám umožnil jeden Arménec se svou matkou jsme se dostali do Gomy a pak jeli dál do Tbilisi. Dojeli jsme do města Gori, Stalinova rodiště,kde se nachází i jeho muzeum, které si Radek druhý den prohlédl a  jeli jsme do města Mtskheta, kousek před Tbilisi. Bylo to poutní místo s pravoslavným kostelem a starobylými ulicemi. Večer jsme našli nocleh na fotbalovém hřišti a v sobotu ráno 25.6. jsme dojeli do Tbilisi.

   Koupili jsme si knihu v češtině o památkách města, udělali prohlídku a odpoledne už jsme frčeli na arménskou hranici. Nocleh před hranicí na kopci s obrovským památníkem nebyl nic příjemného. Po setmění jsme slyšeli strašlivý smích, který rázem ustal. Podobalo se to hyjeně. Zvířata nás provázela i druhý den…. hadi, lišky. K hranici jsme dojeli v poledne. Zaplatili jsme za víza 6000 dramů (asi 300Kč) a hned jsme otestovali první obchod. Ceny velmi příznivé. Hornatou krajinou s divokou řekou linoucí se pod cestou, krajinou s mírným stoupáním jsem se dostali do Alaverdi. Město samotné bylo smutné kvůli dvěma továrnám. Je tu tepelná elektrárna a huť na zpracování mědi. Nad městem se držel smogový mrak a vypadalo to jako ocelové město. Na konci města jsme si nakoupili a vyslechli příběh matky majitelky marketu, jak se tu žije a jak jim vzkvétá  obchod za cenu zaneprázdněných víkendů a jen jednoho týdne dovolené za celý rok. Dostali jsme na ochutnání sušené maso arménské výroby s názvem sudžuch a basturma. Bylo to velmi dobré a připíjeli jsme k tomu naše české pivo Kozel, které tu prodávali. Nocleh jsme našli o kus dál u jednoho domku s terasou. Měli jsme výškový výhled do údolí a skvěle jsme se vyspali.

   27.6. jsme putovali směr Vanadzor.  Cesty byly kolorovány nádhernými výhledy, občas nějakým občerstvením  a bohatými vodními prameny s pitnou vodou. Nicméně samé kopce a teplo. Za městem jsme nocovali u cesty před malou restaurací, kde byl večer velký masový piknik. Trochu na nás zapomněli s šašlikem  a nakonec nám udělali dvě výborné vepřové kotletky akorát tak na pěkné sny.

28.6. se nám po včerejší únavě jelo skvěle a užívali jsme si horské krajiny. Louky plné květina stádečka kravek a koní tvořila krásná horská panoramata.  Sjížděli jsme z kopců a jeli směr Dilizhan. Tam jsme potkali majitele informačního centra, magazínu, restaurace a asi ještě  taxi služby. Po malé prohlídce města jsme nakoupili a uvažovali o cestě dál. Zvolili jsme volbu taxíku do sedla Semyonovka v horách. Stálo nás to 5000dramu (asi 250 Kč). Pak jsme ze sedla sjížděli k jezeru Sevan ve výšce 2000m.n.m. U jezera jsme navštívili i krásný monastyr. Od Sevanu jsme jeli dál na Jerevan. Asi 30 km od hlavního  města jsme zůstali na večer u místního „šašlikáře“. Dali jsme si dobrý šašlik a domluvili si tam místo na stan.  Při domluvě jsme se ale střetli s odcházejícím starostou nedaleké vesnice Fantan. Říkalo se mu Emo. Už měl vypito pár vodek a stále se nás snažil pozvat domů. Pozvání jsme na chvíli museli přijmout a v závěru jsme se šťastně vrátili ke stanu. Hned ráno 29.6. jsme jeli do Jerevanu. Podél cest byly kopce plné obsidiánů. Město bylo nízko položené a tak jsme k němu dlouho sjížděli, až jsme měli křeče v rukách. Našli jsme Leninovo náměstí s vodotrysky a prošli kus města.  Dostali jsme se pak odtud marschrutkou, která nás zavezla  20 km od města. Řidič nám ukázal své malé město Oshakan s krásným monastyrem a památníkem zakladatele jejich písma Mesropem  Mashtotsem, který tam byl pochován. Ukázal nám cestu na Gyumri a vydali jsme se na kole dál. Bylo dost horko. Nakonec jsme jeli až do 10. hodiny večerní a přenocovali jsme na zahradě jedné restaurace u cesty. 

   Ráno 30.6.  jsme vyjeli brzy, ať se trochu vyhneme horku. Den před tím bylo 40 C‘.  Až jsme se rozjeli a vyjeli spoustu kopců, zvykli jsme si na houpavý terén. Ve 3 hodiny odpoledne jsme udělali hodinovou přestávku na odpočívadle u benziny. Do Gyumri  to bylo ještě 23 km. Nocleh jsme pak našli za městem ve vesničce, kde nám ochotně poradila skupina mladých Arménců, kde postavit stan. Druhý den 1.7.jsem vyjeli do kopců směr Bavra. Bylo to hlavně o stoupání a o slunci. Dojeli jsme k malé restauraci a pak cesta vedla ještě asi 20km po rovině a lehce do kopců. K večeru jsme dojeli na hraniční přechod Armenie/Gruzie. Mírným klesáním jsme dojeli do gruzínské Gorelovky, kde jsme potkali 6 Čechů s batohy. Jeli opačným směrem a cestovali stopem. My jsme pokračovali po krátké zastávce dál na Achalkalaki. Nocleh jsme našli planině u cesty, kde se nedaleko odtud pásly krávy. Ráno nás navštívil u stanu místní pasák krav  a pak nějaký redaktor z města, který byl na procházce se psem. V sobotu 2.7. jsme projeli trhem v Achalkalaki, poseděli s místními v hospůdce u piva a kávy a pokračovali na Vardzii. Údolí k Vardzii bylo skalnaté a nádherné. Ale neustále nás stíhal déšť. Na chvíli jsme se zastavili  u starších lidí, co bydleli u cesty , kdy jsme přijali pozvání na chléb, med a vodku. Chvíli bylo dobré počasí ale pak opět začalo lít a my se schovali  v jedné restauraci u cesty, kde jsme vyzkoušeli smaženého pstruha. Později se ale sešla parta místních a připíjeli vodkou. Radkovi bylo ráno trochu špatně… Ten den jsme jeli  pomaleji a s odpočinky. Dojeli jsme do Achalciche a popovídali k večeru s Gruzínci u místního obchodu o všem možném.

   4.7. bylo horko a cesta ke Gruzínsko - Tureckým  hranicím byla úmorná. Najednou bylo horko a velké vlhko. Potkali jsme jednu paní se synem, kteří měli na louce včely. Šli pro vodu směrem k hranici. U benziny  byl pramen a všichni jsme si načerpali vodu na cestu.Za hranicí nás čekalo samé stoupání krásnou krajinou. Dlouho jsme jeli horskými cestami s pěknými výhledy, až jsme dojeli do nejbližšího města a odtud jsme se převezli autobusem až do Ardahanu. Ještě ten večer jsme se setkali s rodinou obchodníka, kterou jsme navštívili před 2 lety. Komunikace dost vázla a tak jsme po půlhodince jeli dál. Rozloučili jsme se a dostali darem knihu chráněných rostlin ardahanské oblasti. Autorem byl manžel jedné z obchodníkových dcer. Hledali jsme nocleh a zůstali jsme spát kousek od města na pastvině v příbytku pro zemědělce. V noci byla bouřka a liják, ráno pak všude kolem žlutá mlha a v ní pobíhající kravky.

            Cesta z Ardahanu se zase táhla do kopců. Měli jsme vystoupat do sedla v horách, ale poštěstilo se nám svézt se do sedla malým náklaďáčkem. Na vrcholu jsme jen vychutnávali krásy hor. Bylo to tu ták nádherné, že jsme neustále zastavovali a fotili. Potkali jsme tu i české entomology. Jeli jsme pak dál s mírným klesání, ale s protivětrem. Ten nás dost brzdil a večer nás zastihl v horách, kde po obou stranách byly jen hromady kamenů ve skalnatých srázech. Zastavil nám kamion. Kola nám naložili a jeli jsme až do Hopy. Jízda tímto náklaďákem byla dobrodružná, protože mladý řidič ještě neměl řidičák a po cestě mu udílel rady jeho otec. Navečer jsme v Hopě našli na benzině naše auto a přivítali se s benzinářem. Po přespání jsme startovali směr Mersin se zastávkou v Sunliurfě, kde jsme našli Fevziho rodinu (manžele naší české kamarádky)  a prošli si trh a pokračovali na Siverek a navštívili už po druhé posvátnou horu Nemrud Dagi. Čekali jsme tu chládek, ale horko se drželo i ve 2000 m.n.m.

Z Urfy jsme jeli směr Nizip-Gaziantep- Adana-Mersin. Teplota zde už překračovala hodně přes 30 C‘. Kousek od Mersinu jsme našli naši kamarádku Katku, která vlastní menší hotel u moře.

Měli zrovna spoustu hostů a tak jsme trávili čas u vody s její dcerou Terezkou, velkou potápěčkou. Cestu domů jsme si ještě zpestřili krásným Pammukale s báječnou teplou vodou. Do ČR jsme dojeli ráno před osmou ve čtvrtek 14.7. s rychlým vpádem do pracovního procesu. Vandr to byl nádherný plný dojmů, fotek, zážitků se skvělými lidmi a poznání nádherných krajin.

 

Aktualizováno (Čtvrtek, 08 Září 2011 14:01)

 

Expedice kolemnekolem 2010 po Sýrii, Jordánsku, Izraeli a Libanonu

 

Cestování na kole po Blízkém východu je pro cyklisty docela příjemné. Silniční síť je tu dobře vybudovaná i přes pouště a na dálnicích jsou samostatné pruhy pro pomalá vozidla. Naše cesta začala odletem z Budapešti do Damašku 20. dubna. Podařilo se nám koupit u letecké společnosti  Malev zpáteční letenku za 5500 Kč. Kola je lepší mít zabalená v krabici, ale vzhledem k tomu, že jsme letěli i zpět, použili jsme textilní vaky. Má to ale svá úskalí při přepravě, protože kola tak občas přijdou k újmě.

 Po přistání v Damašku, kdy jsme čekali na rozednění, jsme poskládali kola a vydali se Sýrií směr Buraq a As Suweidá. Lehce nás sprchnul déšť, což je tady vzácností. V těchto místech je země suchá, vyprahlá a tak každá kapka potěší. A jak tak odpočíváme chvilku u mostu ve stínu, z protější strany silnice nás zdraví řidič nákladního vozu. Byl malé postavy s knírkem, v kostkované košili, nevypadající jako typický Syřan. Zval nás na čaj. Byla to velmi skvělá ochutnávka čaje z termosky, který byl sladký a příjemně voněl a chutnal skořicí. Čaj jsme mu pochválili a on nám nabídl, že asi za hodinu jede zpět (vezl velké plastové nádrže na ohřev vody) a vezme nás do Suweidy. Poděkovali jsme, ale čekat jsme nechtěli a pokračovali jsme dál v cestě. Nechali jsme to na náhodě, jestli se prostě na jeho zpáteční cestě potkáme. Bylo to více než za hodinu, ale nakonec jsme jeho nabídky využili a dostali jsme se s ním do městečka Qanawat. Bylo situované pěkně v kopci, ale zato malebné a s archeologickými zajímavostmi na jeho vrcholu. Těmi byly římské ruiny, kterých je v těchto zemích dostatek.  Toto historické místo se jmenuje  Seraja. Město leží v nadmořské výšce 1200 m.n.m. a nachází se v oblasti osídlené už v starší době kamenné Man. Ruiny Seraja se skládají ze dvou kostelů a atria. V jižní části se nachází chrám zasvěcený bohu Diovi. V severozápadní části je chrám boha slunce Helia a další z chrámů je věnovaný bohu vody. Náš průvodce se s námi rozloučil a samozřejmě jsme udělali společné foto. Nasedli jsme po krátkém občerstvení v cukrárně na kola a jeli jsme na Suweidu. Tam jsme na kraji města našli nocleh na stavbě. Dělníci nám půjčili svůj pracovní domek na přespání s upozorněním, že kolem třetí ráno bude houkat alarm.  Nevzbudil nás nakonec alarm, ale přímo oni svou časnou ranní prací.

 Kolem  páté hodiny ranní jsme vyrazili směr Bosra. Nachází se asi 140km od Damašku. Město nejvíce rozkvétalo za vlády Římanů. V Byzantském období se stala Bosra  sídlem arcibiskupa, pod kterého spadalo 33 biskupů v této oblasti. V roce 632 n. l. došlo k vpádu muslimů a začal vzkvétat obchod na cestě mezi Damaškem a Mekkou. Bosra je nejvíce známá svým nádherným římským amfiteátrem. Sedadla v divadle dosahují počtu 15000. V další části města patří mezi zajímavosti monumentální oblouk, římské lázně, Omarova mešita a další. Prohlídli jsme si včetně divadla všechny památky, koupili nějaké suvenýry a na náměstí před vstupem do amfiteátru jsme si dali kávu a polívku. Polívka byla zajímavá tím, že byla čínská pytlíková, ale nestála 6 Kč, nýbrž v přepočtu asi 40Kč. Uschovali nám ale po celou dobu kola, tak jsme to považovali, že v ceně polívky je i ta úschovna kol. Bosra byla moc pěkným městem, které na nás dýchlo římskou kulturou, zatím v Sýrii už podruhé. Naše cesta vedla dál směrem k městu Derra a zároveň k hraničnímu přechodu s Jordánském. Tam jsme museli vyplnit doklady pro pobyt v zemi a zaplatit 500 SYP za výstup ze Sýrie. Snažili jsme se v Jordánsku dojet do města Al Hamra, ale zůstali jsme kousek před ním, protože nás zastavili asi dva Jordánci a zvali nás k nim na návštěvu a na nocleh. Za chvíli bychom stejně museli něco najít a tak jsme pozvání přijali. V rodině bylo spousta dětí. Jeden klučina uměl pár slovíček anglicky a komunikace tedy probíhala trošinku anglicko arabsky, ale hlavně pomocí rukou. Hlava rodiny nám připomínala známého z Malenovic, proto od nás dostal přezdívku Koribanič. Jeho manželka byla v pokoji přes chodbu a tam zůstávala s malým dítětem po celou dobu návštěvy  i na druhý den při loučení. Proto jsem přebíhala z pokoje do pokoje, aby z té naší návštěvy taky něco měla. Všechno řídit se snažila babička této rodiny. Vypadalo to, že má spolu s hlavou rodiny hlavní slovo.

Výborně jsme se u nich vyspali a ráno pokračovali na Al Hamru a dál směrem na Jeresh. Trochu jsme stoupali do kopce, ale krajina tu byla moc pěkná.  Kousek před Jereshem  jsme chtěli koupit vodu a zastavili jsme se na kopci u obchůdku. Opět následovalo pozvání na kávu u jednoho sympatického Jordánce. Jeho manželka mluvila anglicky, tak jsme prohodili pár slov, trochu spáchli prach z obličeje v jejich koupelně a jeli jsme dál. Dojeli jsme do Jerashe  a hledali amfiteátr a ostatní římské památky. Toto město dostalo přezdívku Pompeje východu a bylo založeno 2000 l.př.n.l. Ve skutečnosti je to zřícenina  řecko- římského města Gerasa.  Patří k nejdůležitějším a nejlépe zachovaným římským městům. Významnými památkami jsou obrovské chrámy (Diův a Artemise), oválné fórum, kolonáda, 2 velká divadla, jižní a severní téměř kompletní obvod městských hradeb. Podívaná to byla velkolepá a hodně rychlou chůzí jsme to sotva prohlédli za 2 hodiny. Po zdech pobíhali gekoni a podivuhodně velké a černé mnohonožky. Po občerstvení kávou a čajem v restauraci, kde nám hlídali kola, jsme jeli směrem Sahib. Chtěli jsme jet přes rezervaci, ale na mapě se cesta ztrácela v lese a tak jsme opět jeli kopcovitými terény. Po čase nám u jednoho domu nabízeli nocleh, ale zkusili jsme jen jejich ayran a jeli jsme dál. Čekaly nás kopce, ale zároveň pěkné vyhlídky po stranách hodně frekventované silnice, kde občas stáli  prodavači se zeleninou a ovocem. Koupili jsme si mišpule a našli nocleh v jednom ze svahů u zahradního domku, nikým neviděni ni neslyšeni. Ráno jsme jeli směr Kurayymeh, Dherah a Karamah. Opět jsme navštívili pár obchůdků pro doplnění vody, salámu ve střevě, jadelu a chobízu.  Stoupání do kopců vystřídaly velké sjezdy krásnými údolími plnými olivových sadů. Krajina se dál měnila v palmové háje, okurkové a rajčatové plantáže pěstované v obrovských fóliovnících. Veškerá úroda tu byla zavlažována vodou z řeky Jordán. Karameh  jsme chtěli navštívit, protože tu měla být skupina českých vojáků, kteří měli odminovávat údolí Jordánu. To místo jsme ale přejeli a nepostřehli jsme, že už tam jsme a zastavili jsme  až v dalším městečku. Po návratu domů jsme četli, že ta odminovávací jednotka přijela až koncem dubna a my tam byli 24.4. Asi bychom se nesetkali. Zase jsme se tedy zásobili vodou, teplota vzduchu s přibližováním k jihu stále stoupala a bylo to znát i na pitném režimu.  A udělali jsme tu malou zastávku u zlatníka, kde jsem dostala od Radka zásnubní prstýnek. Poptali jsme se na cestu k Mrtvému moři a vydali jsme vstříc jeho léčebným účinkům a povznášejícímu se pocitu, protože není nad to, být povznesen právě u Mrtvého moře. Cestu lemovala spousta akácií, pole rajčat, kterých je tady všude opravdu dostatek a tak je ke zdravé stravě hodně blízko.  A jak tak jedeme a jedeme, najednou jsme u hledaného moře. V arabštině se toto moře označuje jako Al-Bár al-Majit. Moře smrti. My jsme většinou hledali Dead Sea a většina nám rozuměla. Mrtvé moře je bezodtokové slané jezero a nachází se na hranicích území Jordánska a Izraele. Vzniklo asi před 3 milióny lety a leží 420m pod úrovní moře. Je zde malá srážlivost oblačnosti. Většinu srážek zastaví přilehlé Judské hory. Jeho délka je 75 km a šířka od 3-18 km. Do hloubky jde až do 365m. Obsahuje více než 30% minerálů, což je 10xvíce než jiná moře. Patří k nim chlor, hořčík, sodík, vápník, draslík, brom a další. Je tu v ovzduší i více kyslíku díky nadmořské níži. Místo je vhodné pro astmatiky a alergiky a lidi trpící kožními nemocemi. A pro nás je Mrtvé moře také zajímavé tím, že je to místo, kde se při svém letu z Česka zastavují čápi. Měli jsme skvělý pocit, že už jsme tu a připili jsme si na oslavu slivovičkou. Navíc je to v těchto krajinách velmi vhodné pít preventivně tuto medicínu. Zapili jsme to na vyhlídce kousek od jednoho hotelu a pláže. Bylo už k večeru a prchali jsme hledat volnou pláž s horkými prameny a sprchou, o které jsme se dočetli na internetu. Cesta byla kolem moře dost frekventovaná, ale snažili jsme se místo najít do tmy. Docela se už setmělo a mně se podařila nehoda na cestě, kde byl navátý písek, který jsem neviděla. Kromě pozdější modřiny a pohmožděniny se nic nestalo, ale raději jsme přespali na nejbližší odbočce k moři. Tam, kde jsme přespali pod širým nebem, byla vlastně vojenská stanice s hlídkovým posedem. Aha, pro to ty praporky, že se tam nesmí…   no nic… vzhůru za gejzíry teplé vody a za koupáním. Jenže místo toho jsme potkali vařiče kávy, stojícího u pojízdné kafetérie u cesty, dále pole a pole zralých rajčat, barely se sladkou vodou na zavlažování políček. Chybu jsme udělali, že jsme se do jednoho z nich neskočili  trochu spláchnout. Pláž se sprchou stále nikde. Asi jsme ji prostě neviděli. Jednoduše byla tak přírodní, že nám nespadla do oka. A tak z čistě zoufalého úmyslu jsme slezli na pobřeží a vlezli jsme do moře alespoň po kolena. Nohy jsme pak pořádně omyli vodou s PET láhve. Tak silná koncentrace soli by s našimi nožkami udělala hotové divy, ale bohužel v náš neprospěch. Nasbírali jsme valounky soli a další zastávka byla na místní vyhlídce, kde jsme na skále uviděli sochu Lotovy ženy. Ta podle pověsti v první biblické knize Genesis zkameněla, když se při úprku z města Sodoma a Gomora otočila a tak neuposlechla boží rozkaz. Pod skálou jsme potkali nějaké turisty, kteří zase na nás zkoušeli angličtinu.

 Až na samém jižním konci Mrtvého moře jsme se chtěli u jednoho městečka občerstvit a zůstat tu chvíli kvůli velkému vedru. Zašli jsme do obchodu, něco málo nakoupili, pak jsme po chvíli přišli k sousednímu obchůdku, kde měli přístřešek a židličky a v klidu jsme tu přečkali kousek horkého dne a zjistili jsme, že by se dalo jet do Aqaby autobusem. Našli jsme půl km vzdálenou zastávku, odstrojili jsme brašny z kol a čekali, až co přijede. A kupodivu nepřijel autobus ale auto se čtyřmi policajty, kteří nám za úplatu nabídli odvoz. Bylo to o cosi levnější než bus a hlavně to bylo jisté, takže hupky do auta. A tak se nám stala cesta pouští příjemnou za hlaholu arabských písní a smíchu místní policie. Naši spolucestující postupně opouštěli vozidlo a zůstávali ve svých služebních rajónech. Po příjezdu do Aqaby nám náš řidič nabídl případnou pomoc, dal nám telefonní kontakt a dovezl nás až k pláži. Na pláži bylo celkem rušno, ale nikdo v plavkách. Ženy byly klasicky muslimsky oblečeny v dlouhých šatech, na hlavách s šátky. Muži, většinou mladší, měli i bermudy, ale jinak klasický oděv, kalhoty košile. Projeli jsme si městečko a vrátili jsme se na pláž, kde jsme ten den přespali na lavičkách. Trochu jsme poklábosili s pánem, co měl výletní loď a Radka pak oslovil mladý muž, který bydlel v Aqabě, ale obchodoval v Číně. Vyfotil si ho na kameni u moře a nabízel nám druhý den přespání doma.

 Ráno jsme se ubytovali  v jednom z levných hotelů ( ten náš jsme pojmenovali „U mrtvého švába“ ) a celý den jsme prožili u moře a procházkami po městě. Bylo velmi horko a tak jsme se dost schovávali pod slunečníkem. Občas pobíhali po pláži prodavači všeho možného, od dětských oblečků až po „kafe tý matanáč“. Pro vysvětlení- byl to Jordánec prodávající z termosky kávu, čaj a v igelitové tašce měl takové kynuté koláče s tvarohem, mákem a ořechy. Tito prodavači tam pobíhali skoro 24 hodin v kuse. Další den ráno a to bylo 26. 4. v úterý, jsme pohledali zastávku autobusu jedoucího do Petry. Měli jsme jet velkým busem, ale řidič na protější straně cesty nás přesvědčil, že jede do Maanu a odtud pak jede další autobus do Petry. Nasedli jsme s kelímky kávy v ruce a začala organizace odjezdu. Vypadalo to, že se vůz ani nerozjede. Pak raději udělal zkušební kolečko kolem města a už jsme mohli vyrazit směr Petra. Po cestě dostal řidič pokutu za telefonování za jízdy, ale jinak se nic zvláštního nestalo. V Petře nás zase přemluvil taxikář na cestu k památkám, jeli jsme tak 2 km. Opět vedro a my hledali vstup do skalního města. Když jsme se informovali na vstupné, mysleli jsme, že nás odvezou. Mohli jsme tam strávit jen pár hodin a za to jsme každý měli zaplatit v přepočtu asi 2000Kč. S mrzutostí jsme se vrátili zpět, prohlédli si městečko a odpoledne strávili u aqabského moře. Prošli jsme si večerní město a prošli pár obchodů.

 Ráno jsme se rozloučili se starožitníkem, koupili jsme si chleba na cestu ( v pekárně nás provedli po celém provozu a dá se říci, že nás skoro naučili dělat chobíz)  a namířili jsme to směrem k mořskému akváriu, a to bylo asi 10 km od Aqaby. Rybky tam byly nádherné, ale občas jsme byli zdrojem pozorování i my, protože bylo poledne a akvárium navštívilo i spousta dětí ze škol. Za akváriem asi 1km odtud byla další pláž. Nebylo tam moc lidí, ale pobřeží bylo skalisté a nedalo se chodit v moři bosky. Všude se to hemžilo malými kraby, rybičkami, bylo tu celkem živo. Později odpoledne jsme se vrátili do Aqaby a přenocovali jsme na pláži. Večer jsme ještě strávili se skupinou hasičů, kteří si k nám přisedli, uvařili kávu a kouřili jsme u toho vodní dýmku.

 Na druhý den jsme hledali cestu k jordánsko - izraelské hranici. Tam vznikly menší potíže s úředníkem, který dal Radkovi razítko do obou pasů a pak to celé rozmazal do nečitelnosti. Měli jsme dostat ty štemply jen na samostatnou kartu, ale prostě mu ujela ruka. Celou cestu jsme trnuli, co to pak udělá na hranicích. Suverén ě jsme tvrdili, že to byl „error office“a všude to chápali. Radka sice ještě vyslýchali kvůli množství razítek v pasu, ale skončilo to vždy dobře. Eilat, město, které je u moře naproti Aqaby, nebylo tak pěkné. Hemžilo se to tu turisty, zvučela hudba z hotelů, tržiště bylo plné cetek a v obchodech bylo neskutečně draho. Vyzkoušeli jsme moře a využili sprchy na pláži a vydali jsme se vstříc poušti Negev. Skrz ní vedla asfaltová cesta, a tak bylo cestování bezproblémové. Záviselo to jen na sluníčku a přísunu potravin. Se sluncem to šlo, dokonce jeden den nám pršel příjemný deštík, ale s jídlem to bylo horší. Po cestě byly jen kibucy (malé zemědělské osady), v kterých byly obchody otevřené jen pár hodin denně  a my jsme na žádný otevřený nenarazili. Zbývaly už jen benzinky, sice v provozu, ale potraviny tu byly opravdu dražší. Ale jíst se musí. První dva dny pouští se všechno hodně sobě podobalo. Tyto pouště nejsou ale jen pustiny, uvidíte tu spousty palmových sadů, různé keříky, akácie, spoustu pouštních rostlin, buď tlustolistých nebo porostlých chloupky proti odpařování vody. Spali jsme na benzince a v jednom kibucu, kde večer nacvičovali africké písně a vytvářeli tak iluzi Afriky. Třetí den v Izraelské poušti představovaly hory a nadějné vyhlídky, že za nimi snad najdeme nějaký zdroj potravin. Po cestě jsem nacházela rozházené cibule. To byla velmi vhodná kombinace s naším zbytkem chleba. Krajina byla pro své hory úžasná. Dokonce jsme jeli přes most, kde někdy musela téct i řeka, nyní jen suché koryto. Po pěkném výšlapu se nám zjevila benzinka se zavřeným obchodem. Takže následoval krátký odpočinek a pak další cesta. Ta nás provedla kolem továren zabývajících se výrobou soli. Okolní břehy mrtvého moře byla vysušující se solná políčka, sůl tu krásně krystalizovala a před zpracováním měla oranžovo růžovou barvu. Čekal nás odpočinek s obchůdkem a dosažitelným jídlem. Koupili jsme chleba, čokoládu, jogurty a džusy a udělali jsme si siestu před následujícím hledáním pláže u Mrtvého moře. Odtud jsme si pak vyšlapali větší kopec a dál sjížděli k přímořským hotelům. Pláže byly za vysoké poplatky, ale my jsme chtěli najít volnou pláž se sprchou. U posledního hotelů nám rusky poradili, že máme zajet ještě tak 2 km a tam to je. Radka před pláží zdravil český turista, který si vyběhl směrem k hotelům. Pláž byly velká, s několika sprchami, všude to vonělo od grilů plných dobrot a my jsem byl šťastní, že konečně zkusíme sílu tohoto moře. Byla to nádhera, nechat se nadnášet vodou a jen si pádlovat jako na lodičce. Úžasné… Naráz se ale zatáhla obloha a spustila se bouřka s deštěm. Moc nám ale nevadila. Na chvíli jsme se schovali, ale za moment už vyšlo slunce a zase bylo dobře. Asi po 2 hodinách jsme nastartovali své oře a vydali se zpět k hotelům na  autobusovou  zastávku.

 Kolem sedmé hodiny večerní nám jela linka do Jerusalému.  S koly nebyl problém a tak jsme navečer už za tmy vystoupili v centru města. Na nádraží byly rentgeny, kterými jsme museli projít. Trochu nečekané. Pak jsme hledali nocleh, a tentokrát to bylo v mini parčíku na rušném místě a s ranní sprškou z oblohy. Znatelně se ochladilo. Našli jsme Staré město s Damascénskou bránou a prošli jsme si starý trh se spoustou ulic a uliček. Občas tudy prošli vojáci, někde jen drželi stráž a před Zdí nářků pouštěli lidi dovnitř přes rentgen. Prostor před zdí je rozdělen na mužskou a ženskou část. V návštěvě posvátného místa jsme se střídali, protože tam kola nesměla. Taky jsme nemohli do všech uliček kvůli kolům. Co se dalo,  jsme prošli, jako cyklisté s naloženými koly nemáme takové možnosti jako turista pěšák a snažili jsme se najít cestu z města, která pro nás představovala výstup na Olivetskou horu s prudkým a kluzkým kopcem. Odměnou byly krásné výhledy. Zato jsme si pak užili sjezdů, ale taky defektů s Radkovým kolem. Kolečko pěkně zlobilo, ale Radek na něj vyzrál. Stálo to ale nervy. Spaní  jsme si vybrali pod kopcem na benzince  a co jsme netušili a zjistili až ráno, spal kousek od nás velbloud. Ranní očista proběhla naproti u restaurace, kde sice byla drahá káva a o ostatním ani nemluvě, ale využili jsme vody na umytí a taky toalety. Před námi byla krajina, která byla krásná pro své kopečky, hojnosti zeleně  a spousty zeleninových  a ovocných polí. Projeli jsme Jerrichem, kde jsme konečně zajásali nad příznivými cenami. Za Jerrichem jsme projížděli kolem banánovníků a cesta nás svedla k zelinářům, prodávajícím u cesty. Pozvali nás na meloun, na který jsem zrovna měla velkou chuť, ale tahejte se s 10kg. Zelináři, otec se synem byli moc přátelští a zvali nás i domů. Trochu to působilo jako agroexkurze, protože jsme byli pozváni na prohlídky dvou políček, s melouny a pak s okrou neboli bamií. Jsou to zelené tobolky ibišku, které se používají v kuchyni ke smažení nebo zapékání. Dostali jsme na cestu tašku zeleniny a ovoce  a jeli jsme k hranicím s Jordánskem. Na tu jsme přijeli kolem sedmé hodiny večerní. Nejdříve nás převezli autobusem až o 200m dál z jedné hranice (Izraelské na druhou Jordánskou) a vyinkasovali si od nás pěkné přepravné. Jinou možnost  nám ale bohužel nedali než tento transport. Před nedávnou dobou jsme absolvovali výstup z Palestiny s bedlivou rentgenovou prohlídkou a před sebou jsme měli výslech na Jordánské hranici. Jakmile se dozvěděli, že chceme jet večer dál a někde přespat pod stanem, pustila se do nás turistická policie. Snažila se nám vysvětlit, že sami dál nemůžeme. Objednali nám taxi do Irbidu a chtěli, ať se tam ubytujeme v drahém hotelu. Ten jsme pak na místě odmítli a do rána jsme přečkali v rozestavěném domě. Od té doby jsme se snažili nepřecházet hranici navečer. Ráno jsme dorazili do Derry a našli si autobus do Damašku.

Ten jsme krásně projeli v pěti šesti proudovkách a hledali jsme hotel, kde Radek spal před dvěma lety s kamarádem Peťou. Tu ulici jsme našli, ale hotel byl plný hostů, Peršanů. Hned ve vedlejším hotelu jsme si našli taky pěkný pokoj asi za 180Kč na noc. Velmi nás na pokoji překvapila lednička a koupelna s evropským wc. Druhý den utekl jako voda procházkou po tržišti a odpočinkem v hotelu.

Třetí den jsme jeli směr autobusové nádraží s cílem dojet na libanonskou hranici. Dlouho jsme se mořili v horku a do kopce a nemohli najít autobus do Libanonu. Zkusili jsme stopovat a zastavil nám obchodník cestující do vnitrozemí Libanonu. Cestovné bylo gratis a ještě nám dal telefonní číslo, kdybychom jej potřebovali. Libanonská první noc byla v malém městečku v místním parku s jezírky a spousty laviček. Ani tady nebylo stejně jako v Aqabě nedostatek komárů, o ty bylo všude dobře postaráno a poctivě jsme je krmili (nedobrovolně). Po celkem klidném spánku jsme chtěli dojet do městečka Sajdá u Středozemního moře. Den byl nádherný, kraj byl hodně malebný proto svou zeleň, úvaly plné vinohradů, potůčky, křesťanské kapličky, pěkné domy. Po krajích cest jsme zahlédli i hadí díry a dokonce i samotné hady, živé i přejeté. Jeli jsme na Jezzine s cílem dojet do pobřežní Sajdy. Před Jezzine nás ale Hizbalah vrátil zpět. Prošli jsme dvěma policejními kontrolami a ta druhá nás odmítla pustit dále. Pro nás to znamenalo jet stejnou cestou zpět a do večera být na našem tábořišti v parku. Opět jsme jeli kolem krásného velkého jezera Qasaoun s přitékající řekou Litani. Tento den jsme viděli nádhernou krajinu, v jednom obchůdku při nákupu jsme ochutnali místní specialitu z mletého masa a piniovými oříšky. Potkali jsme zubaře z Bejrútu, který mluvil česky a jel kolem nás. Studoval v České republice v Olomouci a naši zem každoročně navštěvuje. Bylo to před dojezdem k našemu parku, kde jsme opět chtěli složit hlavu. Byl pátek a každý pátek mají v arabských zemích svátek a pořádají pikniky. Pár lidí už sedělo u stolků a baštili svoje dobroty. Nás lákali taky, ale po té cestě jsme si už chtěli odpočinout. Po dalším noclehu jsme jeli na Bejrút, cestou do prudkého kopce asi 15 km dlouhého, hodně frekventovaného se spoustou náklaďáků, vojenských transportérů, prostě děsběs pro cyklisty. Na vrcholu kopce (na půlcesty do Bejrútu) si Radek všimnul nějakého obchodu s kameny. Návštěva toho obchůdku s polodrahokamy byla moc příjemná, protože tu jednak byl chládek a taky spousta nádherných věcí z kamenů od hodin, šperků až po vykládané stolky. Asi po půlhodině brouzdání po obchodě a obdivování kamenné nádhery jsme absolvovali konec úmorné cesty do Bejrútu plné děr, hrbů… Byla to velmi špatná cesta a dole jsme měli ruce ztuhlé od brzdění. Bejrútem jsme projeli za hustého provozu a nakonec jsme našli i pláž, a protože už bylo kolem večera, tak jsme postavili vnitřní část stanu. Já jsem vydýchávala smog z plic nabraný po cestě a společně jsme si pak užívali idylky u moře a odpočívali před následnou cestou do jeskyně Jeita v příštím dni. Opět jsme ráno našlápli kopec, abychom spatřili další krásy světa a jeskyně pro nás byla velkým zážitkem. Lanovka nás přepravila k první větší jeskyni, která byla skutečně nádherná a velká. Před vstupem do ní jsme odložili foťáky a osobní věci do trezorů. K druhé jeskyni jsme došli pěšky a povozili jsme se na lodičkách. Prošli jsme pak celý areál kolem jeskyně včetně malé zoo a zahrady. U vchodu nám hlídali na parkovišti kola a tak jsme byli rádi, že se můžeme volně pohybovat.

Zpáteční cestu jsme zvolili trochu jinou, ale v každém případě jsme chtěli ten den dojet do Byblosu. Tak se i stalo a večer jsme už spali na jiné pláži za městem pod plantážemi banánovníků. Byla tam večerní oslava a k ránu nás trochu stihl déšť. Byl drobný, ale schovali jsme se. Po deštíku jsme se vrátili do města, abychom si ho pořádně prohlédli, protože je  známé pro svou hlubokou historii. Je to antické město, které bylo osídleno kolem roku 5000 l.př.n.l. Je to jedno z nejstarších osídlených měst. Osídleno bylo již od dob neolitu. Byblos je spojen s historií šíření fénického písma. Město bylo významné svým obchodováním s papyrem, podle něhož nese i své jméno. Nachází se tu spousta historických památek od opevnění Crusader, brány římské kolonády, malé divadlo, fénické hradby, tři chrámy, pohřebiště, zbytky neolitických obydlí. V roce 1984 bylo město zařazeno mezi památky UNESCO. Ve městě je velmi rušno, má své starobylé tržiště, restaurace, pláže a hotely. Pěkně jsme se všude podívali a vyfotili jsme se také u restaurace „U Pepého“. Na tržišti jsme potkali tři české cestovatele. Vyhledali si nás v obchodě, před kterým jsme měli zaparkovaná kola s českou vlajkou. Škoda jen, že neměli čas se déle zdržet. Po rozloučení jsme si nakoupili zase nějaká rajčata, vodu, chobíz, lančmíty a sýry a jeli jsme do Tripoli. Zastavili jsme se v Batrounu, kde jsme se seznámili s jedním obchodníkem, trochu si odpočinuli a vyfotili se. Dali jsme si jeho dobrou a silnou kávu, Radek bira a pak jsme se prošli po městě. Krásné staré uličky byly protkané krámky se zeleninou, masem, výrobnou na sýry, rybími prodejnami. Narazili jsme i na nádhernou katedrálu Sv. Štěpána, kde bylo co obdivovat. Z města dýchaly pohoda a klid. Večer jsme usnuli na pláži před hotelem. Mladí Libanonci si tam užívali siesty a ráno jsme se probudili mezi samými malými kraby. Pláž byla písečná, kola se nám bořila, ale místní nám je pomohli vytlačit na cestu. Posnídali jsme ve stínu palem a jeli jsme dál na Tripoli. Bylo teplo a tak jsme dělali zastávky u malých marketů. Občerstvovali jsme se ovocnými džusy, nanuky, pivkem a lančmítem s chobísem. Tripolim jsme jen projeli, snažili jsme se sice najít pláž, ale nějak se nedařilo. A tak jsme se vrátili a jeli za Tripoli směrem k hranici se Sýrií. Jedeme stále kolem moře. Pláže už tu ale nejsou. Projíždíme kolem obchodů plných alkoholu. U cest jsou prodavači s banány. Stánky jsou jimi naprosto obležené. Večer zastavujeme asi 4 km před hranicí a hledáme nocleh. Už je to tu silně cítit Sýrií. Spousta Arabů. Nedaří se nám najít nocleh a nechceme jet až na hranici, aby nás zase nechtěli někam dopravit taxíkem. Na noc není dobré vstoupit na hranici. Objevili se dva kluci na motorkách a chtěli nám ukázat místo na spaní. Zavedli nás někde kousek k poli. Trochu jsme měli divný pocit, zvlášť když za nimi přijelo auto. Řidič s nimi začal o něčem vážně debatovat a oni nám naznačovali, jako že se neznáme. V každém případě jsme se sebrali a jeli pryč. Za chvíli za námi zase dojeli, ale to už jsme se k nim nehlásili. Jeli jsme kolem velké zahrady s domem u moře. Dům měl zděný plot a u něho seděl stařík. Napadlo nás se zeptat, jestli nás nechá přespat. Trochu se choval jako že je hluchý. Ale on nám jen nechtěl porozumět. Za chvíli ale přece a ukázal nám místo, kde můžeme rozdělat stan a pak na nás jen stále houkal. Jenže on vlastně čekal na svou rodinu, která se vracela z pole. Pak jsme s jeho ženou a dospělými dětmi poseděli v domě u moře. Syn se snažil naučit nás pár slovíček v arabštině, ale anglicky uměl ještě méně než my. Nakonec všichni jeli domů a nás zamkli na zahradě s tím, že nám v šest ráno odemknou. V noci se ozývala spousta zvuků od drůbeže, psi se nám dostali ke stanu a štěkali kolem nás. Noc byla zajímavá. Nad námi létali vrtulníky. Naštěstí nikdo nepřistál ani nic nehodil dolů. Ráno jsme se rozloučili, ale nesměli jsme se s pánem domu vyfotit. Dojeli jsme na hranici, kde odbavení trvalo asi ¾ hodiny.

Dalším navštíveným městem u moře byl   Tartus. Cestou k němu bylo dost horko. Odpočinuli jsme si chvíli pod železničním mostem. Po chvilce spánku jsme dostali pozvání na čaj k mladé rodince s dětmi. Čaj měli dobrý a při loučení jsem je obdarovali  klíčenkami a bižuterií. Radkovi bylo pořád dost horko a stále měl žízeň. Jeli jsme na Banyiás. Mali jsme štěstí na jednoho Syřana na motorce, který nás zavedl na nedalekou pláž. Byl to majitel výletiště u moře, který tu měl dvě restaurace a řadové přímořské domečky. Velmi jednoduché, ale na přespání stačily. Dovolil nám ubytovat se před domky na verandách hned u pláže plné černého písku a oblázků. Radek se zkusil zchladit, ale moc to nepomáhalo. Nechtěl ani jíst a konverzace s naším hostitelem byla na mně. Byl dost hovorný a zcestovalý. Navštívil Brazílii, Argentinu, Cejlon… V Sýrii zůstával jen malou část roku. Ukázal nám i svou druhou restauraci, které šéfoval jeho synovec. Noc jsme přečkali za divokého hodování místních komárů a Radek za střídání zimnice a teploty. Ráno vstáváme o půl sedmé a za hodinu po sprše jedeme směr  Latakie. Jedeme na Jablun. Po cestě snídáme kafe a sýr s chobísem. Radek si dává pivko ale moc mu dnes nejede. Ještě zdaleka není fit. Máme taky oba dva trochu střevní potíže. Projížděli jsme pak dost pěknou krajinou, domy a zahrady kolem plné pomerančovníků. Dokonce naproti jednoho obchodu byla herna s dřevěným fotbálkem. Naprosto archaická záležitost. Po chvíli nás na cestě zastavili kluci na motorkách. Odpočívali jsme na autobusové zastávce a po menším rozhovoru se k nám vrátili s mangovými džusy. Chvíli si s námi povídali a pak nás pozvali do nedaleké restaurace. Moc se nám nechtělo jíst, ale dali jsme si pak kuřecí kebab a falafel. Kluci nám to zaplatili, i když jsme nechtěli.

  S poděkováním jsme se rozloučili a jeli do Latakie. Na dálnici tímto směrem je po krajích spousta pekáren, kde se pečou placky. Jen tak jednoduše v primitivních kamenných pecích. Ale jsou moc dobré. Odpoledne jsme dojeli do centra města. Z Latakie jsme chtěli odjet do Arihy a autobusem. Hledali jsme autobusové nádraží, které nám poradil najít jeden Polák. Napsal nám arabsky na lístek, co hledáme. Nakonec jsme to našli, ale do Arihy jsme dojížděli před devátou večer. Vystoupili jsme před městem a přespali u restaurace u cesty. Kluci z restaurace se o nás postarali a na terase nám vymezili místo na spaní, aby nás nikdo nerušil. Ráno jsme u nich posnídali a jeli do Arihy odtud kopcovitým terénem směr mrtvá města. Po 25 km jsme si jedno z nich prohlédli. Spousta starých domů v suché pustině. Kolem poledne jsme si odpočinuli u marketu. Bylo velké horko, kolem 35‘ C, a tak jsme raději sedli k obchodu , v klidu pojedli a něco vypili. Když jsme toto město opustili, zastavili jsme se o kus dál v dílně na zpracování  mramoru. Podívali jsme se, co tu tvoří, a zchladili jsme se v kanceláři majitele. Vyzkoušeli jsme i osvěžující zmrzlé datle. Odpoledne jsme sjeli na dálnici směr město Hama, na které jsme se těšili kvůli obrovským dřevěným vodním kolům. Ještě než jsme tam dojeli, přenocovali jsme večer na benzině, kde jsme při čaji chvíli „klábosili“ s jejím majitelem. Ráno pak vstáváme v pět hodin a po hygieně a čaji jedeme do města.

  Máme před sebou asi 30 km. Dojeli jsme tam asi kolem osmé a podle mapy jsme si našli súk a Staré město. Nejzajímavější je Hama pro svá největší vodní kola na světě vybudovaná na řece Orontes, která se jmenují Núríja. Největší kolo má v průměru až 20 m. Kdysi byla součástí zavlažovacího systému, dnes jsou v provozu pouze v létě. V poledne jedeme z města a po pár kilometrech zjišťuje Radek píchlé kolo. Zastavili jsme se u cesty pod stromy, podél protékal vodní kanál s docela čistou vodou. Hned vedle odpočívali na židličkách dva kamioňáci. Sotva jsme zastavili a zjistili, že máme defekt, donesli židle, abychom si na nich mohli odpočinout, a pustili se do opravy kola. Radek si chtěl kolo opravit sám, ale donesli absolutně všechno včetně hrnce s vodou, aby zjistili závady. Mě donesli na pití studenou coca colu  a nesměla jsem kromě sezení na židličce nic dělat. Pak jsme začali probírat rodiny, děti a kam jedeme. Nabídli nám odvoz do Homsu. Nabídku jsme přijali. Byla to paráda sedět  tak krásně vysoko a prohlížet si okolí z nadhledu. Uvědomili jsme si, že my cyklisté jsme pro kamioňáky naprostí mravenci. Cesta byla příjemná a při rozloučení jsme ještě dostali na cestu okurky a chladnou vodu. Měla jsem u sebe ještě pár kousků bižuterie, tak jsem je našemu milému řidiči dala pro ženu a jeho dcery. On pokračoval dál na Tartus a my zase do Homsu. Za chvíli jsme tam byli a už jsme si prohlíželi staré tržiště. Koupili jsme si tam malé koflíčky na kávu a nafotili pár řemeslných dílen. Lidé se s námi chtěli pouštět do rozhovorů, a tak jsme párkrát naznačili naši cestu, odkud kam jedeme. Za tržištěm jsme si dali výborný kebab sendvič. Lepšího jídla není. S kebaby, které se snaží prodávat naše české bufety, to nemá absolutně nic společného. Tohle je prostě lahůdka. Po asi 2-3 hodinách jsme opouštěli třetí nejdůležitější město Sýrie, které leží na hedvábné stezce. K večeru jsme si našli místo na spaní na opuštěné benzině. Kousek vedle byla restaurace a jiným směrem u cesty byl karaván s kávou, čajem a laskominami. Postavili jsme si stan a šli jsme na kávu. Noc byla klidná, pěkně jsme se vyspali, v klidu nasnídali a v 5.30 zase jeli dál směrem k Damašku. Na silnici byl velký provoz a krajina se měnila v polopoušť. Na jedné zastávce u malé pojízdné prodejny jsme se trochu občerstvili, koupili vodu z mrazáku a jeli dál prašným horkem. Celkem z nás lilo. Bylo i dost dusno. Obloha se zvláštně zatahovala. Vody celkem ubývalo a terén byl pořád pozvolna do kopce. Další zastávka byla u obchodu, kde jsme koupili i chleba a lančmít. Já jsem sháněla marmeládu, ale prodávali jí tu jen ve velkých nádobách. Jejich rodiny jsou velké a téměř všechny potraviny jsou baleny ve větším množství. V pozdějším marketu jsem ale koupila jednu malou meruňkovou s extra velkými kousky ovoce. Takže spokojenost byla na mé straně. Při zastavení a odpočinku u autobusové zastávky jsme zažili menší překvapení v podobě motorkáře Portugalce mluvícího anglicky. Jel až na jih Afriky. Byl strašně upovídaný, na sobě měl arafatku a na nohách žabky a kraťasy. Byl plně naložený i s náhradní nádrží na benzin. Trochu jsme si vzájemně zapózovali před svými fotoaparáty a rozloučili jsme se.

 Naše cesta později pokračovala údolími plných tújí. Bylo to pěkné, začalo zapadat slunce a my jsme opět směřovali k hledání noclehu. Ten jsme našli na kraji města Maloula. Ustlali jsme si na betoně vedle rozestavěného domu a za brzkého rána jsme se vydali vzhůru malému městečku v horách, kde ještě přetrvává řeč  aramejština – starobylý Kristův jazyk. Městečko má asi 2 tisíce obyvatel a mluví se tu aramejsky, francouzsky a arabsky. Když jsme projížděli bránou města, zůstali jsme stát a poslouchali jsme ranní zpěv z chrámu Sv. Tekly. V těch skalách se to krásně rozléhalo a byl to velký zážitek. Centrum tohoto malého města byl malebný a všechno bylo pěkně nakupené na sobě, aby využili co nejvíce prostoru mezi skalami. Navštívili jsme dva chrámy a prošli kousek skalních chodeb, kam bohužel kola nesměla.

 Z města jsme v poledne odjeli do Damašku. Využili jsme poslední stop na velmi rušné silnici, kdy nás zase kupodivu ochotný řidič dovezl až k hotelu, kde jsme prve bydleli. Ochota přes všechno odmítání tady opravdu nezná mezí. V hotelu bylo volno o patro výš, ale nic méně to byl stejně pěkný pokoj jako minule. Večer jsme se naposledy prošli po Damašku, nakoupili trochu Efesu  a  oříšků a užívali si orientální siesty u kašny. Přisedl si k nám jeden inženýr z petrolejové společnosti v Iráku a získali jsme zase jeden z pěkných rozhovorů v této zemi. Na druhý den jsme si ještě koupili nějaké kávy a kebaby a odpoledne kolem páté hodiny jsme dojeli za město na letiště. Bylo vzdálené asi 20 km. Měli jsme zrovna „štěstí“, že podél cesty až na letiště byly policejní hlídky a nesměli jsme se zastavovat. Jak jsme se později dozvěděli, čekali tu krále ze Saúdské Arábie. Vrátili se k nám, když jsme si jen odskočili za keřík. Ale neodmítli vodu, když jeden z nich žíznil. Na letišti jsme pobyli pár hodin do odletu a šťastně jsme doletěli do Budapešti. Doma zrovna byly záplavy, takže jsme přešli do tvrdé reality a taky zimy, která se tu zrovna v polovině května držela zuby nechty.

 

 

 

Aktualizováno (Středa, 22 Říjen 2014 11:53)

 

Vandr na kolech po Turecku, Sýrii a na skok do Gruzie.

vyznaen_mapa

Na jaře, 25. dubna 2009,  vypukla jedna velká cesta na kolech dvou cyklistů. Cesta začala dobrým nápadem Radka vyjet na kole do Turecka a podívat se po Sýrii. Pokračovala pak koupí letenky na ostrov Kypr a dál přípravou kol a potřebných věcí. A tak jsme jmenovaného dne vyrazili směr letiště Vídeň. Přistáli jsme v Larnace, kde je i lodní přístav.Na Kypru v tomto čase už bylo pěkně teplo. A tak jsme se vydali hledat vhodný trajekt směr Sýrie nebo Libanon, kam jsme se chtěli dopravit nejdříve.

OpuncieCestou do Famagusty

Bohužel nebyla trajektová doprava těmito směry v provozu a   zamířili jsme do Famagusty a odpluli ještě týž den do Mersinu. Cesta trvala 13 hodin.

tureckosyrie_2009_13Před cestovní kanceláří ve Famagustě

tureckosyrie_2009_18Připlouváme k Mersinu

V Mersinu naše cesta pokračovala na kolech směr Adana, Ceyhan, Narlik, Tesisleri, Ovasi, Cayli, Dörtyol, Yakacik, Iskenderun,Belen, Kirikhan, Reynhali až k syrskému hraničnímu přechodu Cilvegözü.

Turecko_Srie_Tokaj_Radek_narozeniny_272A jedeme dál

    Byla to cesta, která začala po rušných silnicích lemovaných tureckými podniky, od pivovaru Efes po firmy zabývající se výrobou koberců,  podniky zpracovávající kukuřici, automobilky aj. Měli jsme možnost si prohlédnout odchovnu koní na vývoz do Dubaje.

Kon_pro_DubajAdept pro arabského šejka

Cestování na kolech pokračovalo krajinou plnou zeleně, všude rostly různé druhy citrusů a  pistáciovníky . Vzduch krásně voněl pomerančovými květy. V jednom sadu s pomeranči jsme se setkali i s  pavouky sklípkany norníky. Tam jsme si večer nevědomky postavili stan a ráno se s jedním z nich pozdravili.

PomeranovnkyA pod těmito pomeranči bydlí ti nejkrásnější sklípkani

SklpkanA to je on Wink

      Pokračovali jsme směr Iskenderun. V tom místě jsme se dostali až k moři. Bylo chladnější, ale nádherně modré. Cestou dál za městečkem Belen jsme nocovali ve výše položeném místě, kde začínaly hory. Našli jsme místo u benzinky, kde jsme večer měli defekt kola. Přestože jsme měli horská kola, všude bylo na cestách spousty skla, takže píchnout duši nebyl problém. Tu noc jsme měli kontrolu jandarmy. Trochu nás to překvapilo, nechtěli komunikovat, jen se zbraněmi něco hledali. Na druhý den nás to vedlo na Kirikhan, tam jsme si dali skvělý kebab. V celém Turecku ho dělají moc dobře, pěkně to voní a host k tomu dostává obrovské množství zeleniny. Vše je sice pálivé díky koření červené paprice, která je tu v několika odstínech od skoro černé po červenou a je usušená na malinkaté lupínky. Hodně pálí, ale dá se na to zvyknout. Taky jsme se sháněli po koupi pohlednic, ale protože jsme nebyli v turistických oblastech, nevěděli ani, co to pohlednice je.

Poledn_siestaHostina na předměstí

     Reynhali bylo taky moc pěkné město, setkali jsme se tu s příjemnými lidmi. Turci se zvlášť k cyklistům nabaleným jako vozidla TIR chovají moc přátelsky a pohostinně. Zdraví, chtějí si povídat a radit. Máme na ně moc pěkné vzpomínky.

ReynhaliWhere are you from?

 

   A konečně jsme dorazili k hranicím se Sýrií. Podařilo se nám to na večer, a tak jsme po kontrole pasů hledali v 8 hodin večer  nocleh. Stan jsme rozdělali mezi skalisky, nikde nebylo kousek rovné plochy bez kamenů. Nicméně jsme usnuli a probudili se ráno mezi ovcemi a jejich pastevci. Ti vydávali ostré skřeky jako krkavci, takový hrdelní zvuk. V celé zemi se chová neskutečné množství ovcí. V některých místech i kašmírské kozy. Putovali jsme dál k Allepu. Bylo velké horko a slunce silně pálilo. Pokud zde jedete po silnici, je to cesta pohodlná, protože cesty jsou široké, neponičené, ale jste stále na otevřeném slunci. Trochu jsme měli se sluníčkem problém, tak jsme se pak chránili oděvem a moc se nevystavovali. Před městem Allepo jsme se zastavili v místním velkém parku, kde zrovna Syřané slavili 1.května. Scházeli se tam celé rodiny, přátele a grilovali, opékali, hráli hry nebo jen odpočívali.Ženy byly v dlouhých černých hábitech, to nosila v Sýrii většina žen. Muži zase v některých městech nosili jen dlouhé šedé košile až po zem. Takže v tomto parku jsme poznali, jak se Syřané baví a jakou poslouchají hudbu. A hlavně jsme si odpočinuli od sluníčka, protože  pod borovicemi, které zde rostly, bylo dost chládku.

Nocleh_u_ptele_v_MambijNocleh u přítele v Mambij

Rno_v_AllepuRáno v Allepu

  Dál jsme pokračovali na Al bab a Manbij. Města to byla vyprahlá, ale na lidech to nebylo znát. Vody měli dostatek. Blízko se line Eufrat, a tak se všude zavlažují pole, rostou krásné růže, neustále se čistí domy od prachu, a perou koberce. V Manbiji nám nabízeli nocleh, ale chtěli jsme vyhledat Radkova přítele, který trochu uměl bulharsky. Přijal nás ve svém domě a večer jsme si u čaje popovídali.  Ostatní Syřané mluví převážně jen arabsky, občas se někdo objevil, kdo uměl trochu anglicky. Ale rukama a nohama se člověk taky domluví a neztratí se. Někdy potěší i jen slovíčko šukran – děkuji.  Dost často se nám stávalo, že jsme něco dostali k nákupu potravin jen tak. Vezli jsme s sebou malé pozornosti, a mohli jsme také obdarovávat.

Radek_a_reRadek a růže

 V Manbiji je velký hřbitov, působí to na člověka zvláštním dojmem. Tady nás kontroloval člověk asi z místní celní policie nebo městské, chtěl vidět pasy… Trochu jsme měli obavy, a dali jsme mu je po jednom. Poděkoval nám ale a dal na cestu arabské chleby - chobís. Trochu nás to překvapilo.

U_velaeU včelaře

  Z Manbije jsme chtěli jet dál k turecké hranici Ayn-Al-Arab. Když jsme tam ale dojeli, zjistili jsme, že je zavřená. Opět se sešlo spousta ochotných lidí, kteří chtěli radit. Jeli jsme tedy podél turecké hranice do Akcakale. V jednom místě začalo lehce pršet a schovali jsme se do autobusové zastávky. Protože jsme byli všude atrakcí, přijel pro nás jeden Syřan na motorce zahalený do šátku „Palestina“. Nemohli jsme odmítnou pozvání, a seznámili jsme se s jeho rodinou. Bydleli v domech uplácaných z hlíny, každým rokem se na ně přilepuje nová vrstva bahna a tak se udržují. V rodině byli ženy, děti a přišla i babička, která měla obličej zdobený tetováním. Všichni se moc rádi nechali fotografovat. A fotili si i oni nás. Natáčeli nás, jak jíme, balíme si  kola… byli moc přátelští.

Syrsk_eny_a_dtiSyrské ženy a děti

   Vzhledem k tomu, že se pořád mračilo, jeli jsme dál, abychom se dostali přes hranici. Na hranici byl trochu problém v tom, že nám při vstupu nedali vyplnit nějaký formulář. Ale při výstupu ho po nás chtěli. Lámanou angličtinou jsme se dozvěděli, že ho můžeme vyplnit dodatečně za 10 dolarů. Nic jiného nám nezbývalo, v Sýrii jsme se zabydlet v tuto chvíli nechtěli. A od hranic nás provázely písečné mraky. Na večer se strhl déšť plný písku ze syrské pouště. Obloha byla úplně žlutá, byl to zvláštní pocit, dost těžký. Jaká to radost, když na druhý den byla žlutá jen auta, domy, cesty, naše kola a pláštěny , ale obloha se modrala.

psen_oblohaPísečná obloha

           Kolečka nás hnala do městečka Sanliurfa, pro Turky jen Urfa. Tam jsme si kvůli náboženskému vyznání oblékli dlouhé kalhoty, já dlouhý rukáv a vjeli jsme do města hledat Abrahámovu jeskyni. Radek uviděl odbočku směr jeskyně. Před jedním obchůdkem nás odchytil turecký zlatník mluvící česky.

Katka_a_RadekNaše kamarádka Katka

Viděl naše vlajky na kolech a zareagoval na ně. Prozradil nám, že jeho žena je Češka  a že by nás určitě ráda viděla. Při setkání byla opravdu vidět radost v jejích očích. Naše nová přítelkyně Katka a její manžel Fevzi nás pozvali na návštěvu a prohlídku města a okolí. Bylo to úžasné, protože s koly bychom si nemohli dovolit prodírat se uličkami starého města, navštívit mešitu, jeskyni, a užít si města bez starostí o kola. Všude jsou totiž děti, které se kolem rády srocují a pořád něco chtějí, nejčastěji peníze. Díky Katce jsme se podívaly do městečka Harran. V tomto místě je starobylá univerzita, hrad a lidské osídlení staré 6000 let. Úžasné hliněné kopule vypadající jako úly. Je zde možno se ubytovat, uvnitř je to moc pěkné, celé místo slouží něco jako náš skanzen.

V_HaranuV Harranu

      Pobyt u Katky nás přenesl i do její rodiny hovořící arabsky. Mohli jsme vyzkoušet jejich stolování ( tedy na zemi bez stolu), seznámili jsme se s celou jejich rodinou. Katka nás dovedla i do místních pekáren a zasvětila do spousty zajímavostí, které běžný turista nepozná. Loučení s Katkou a jejími dcerkami bylo dojemné, přece jen krev jedné národnosti je sobě nejbližší.

U_Fevziho_rodiNa obědě u Fevziho rodičů (Fevzi - manžel Katky)

     Další naše putování vedlo do města Hilva a Siverek. Siverek bylo místo, odkud jsme se vydali na posvátnou horu Nemrud Dagi. Je to hora v pohoří Taurus, nachází se ve stejnojmenném národním parku a pohled z ní je úžasný. My jsme pod horou vyměnili kola za půjčenou motorku, a trochu si vychutnali celou cestu bez zátěže.Bylo to ohromné. Navíc nádherné počasí. Na hoře je kamenná chata s čajovnou a  prodejem suvenýrů a hlavně sochy řeckých bohů. Hora je vysoká 2150 m.n.m a vrchol se skládá z navršené hromady kamenů, pod kterými je zatím neodkrytá hrobka krále Antiochóse. Vrchol je rozdělený na východní a západní stranu, na každé je spousta soch bohů majících oddělené hlavy a sochy orlů a lvů. Kdo pojede kolem, určitě by měl toto místo vidět. Trochu nás na chvíli zastihl déšť s kroupami, ale aspoň jsme využili počasí na skleničku čaje v místní horské chatě.

Nemrud_DagBájná hora Nemrud Dag

      Nabití zážitky z hor a jízdy na motocyklu jsme využili dole převozu místním dolmušem ( malé autobusy, něco jako naše tranzity ). Dopravili jsme se do Diarbakiru a odtud větší autobusovou dopravou do města Tatwan u jezera Van. Jezero jsme přepluli trajektem ( pět hodin cesty za pouhých asi 100Kč) a přistáli ve Vanu. Kolem jezera bylo dost chladno. V Tatwanu bylo jen 12 stupňů. Z Vanu jsme jeli kolem jezera směr na sever do městečka Muradiye a vystoupali vzhůru do hor do sedla Tendürek gecidy ( 2644 m.n.m) Bylo to poutavé místo. Krásné výhledy, byli jsme jen 1 km od Iránské hranice a počasí nám také přálo. Tady v těchto místech jsme procházeli i vojenskými kontrolami. Jak viděli cyklisty, nebyl žádný problém, s úsměvem nás pustili dále. Čekal nás velký sjezd do města Dogubayzit.Celou cestu jsme se kochali pohledem na Ararat ( 5165 m.n.m) , kde podle pověsti přistála Archa Noemova. Celou dobu lemoval vrchol hory  bílý obláček, malý klobouk. Ve městě jsme si odpočinuli a přespali na benzince s výhledem na Ararat.  Radkovi se ráno podařilo  vyfotit horu bez bílé čepice. Ó jaký to úspěch. Vstával co pět minut a zkoušel fotit. Ale měl výsledek, který stál za to.

Ararat_ze_stanuArarat po ránu

  Z Dogubaizutu jsme jeli do Idgiru  a z tama do Digoru. Protože poslední úsek byl strašně vyprahlý a nezajímavý, nechali jsme se převézt až do Ardaganu a dál do Hopy u Černého moře. V Ardaganu jsme si užili večerního toulání po městě. Je tu spousta obchůdků, občerstvení, všude se tu chová spousta zvěře. Je zde velká vodní plocha, která zajišťuje dostatek zeleně  a místní tu vyhánějí   na pastvu  koně, krávy, husy, spousta zvířectva.  Z Ardaganu jsme jeli dál autobusem do Hopy. Tuhle trasu by stálo za to jet na kole, přes všechno stoupání. Zasněžené hory se měnily v zalesněná území plné řek, splavů, objevila se i přehrada. Oblast se dál měnila v čajovou  a pak už byly všude jen čajovníky. Hopa je rušnější přímořské městečko, v sezóně tu bude určitě turistů. Všude je spousta rybářů, u silnic mají rozložené stánky s kulatými podnosy plných ryb.

Ryby_v_HopRyby z Černého moře

        My jsme ale ještě udělali na kole malý výlet do Gruzie do města Batumi. Tady už na nás dýchla teplejší krajina. Naprosto nečitelné gruzínské písmo nahradila ale znalost ruštiny. Konečně jsme se mohli celkem dobře domluvit. Batumi je moc pěkné lázeňské město. Má univerzitu, pěkný přímořský park, vysokou budovu místní banky a v zahradách uvidíte i banánovníky. Taky když se zadíváte na stromy a zeptáte se místních,o jaké stromy jde, můžete zkusit i vůni eukalyptu. A nebo ruskou domácí vodku.

GruzieZa ródinu a za druzjáLaughing

Na cestě z Hopy do Trabzonu jsme se setkali se spoustou čaje.Továrny zpracující čaj, těch je tady spousta, mají neustálý přísun materiálu. Tyto plantáže se mění směrem k Trabzonu v plantáže lískových ořechů.  Turci pěstují v zahradách kiwi, citróny, mandarinky, pomeranče. Opět přímořská teplá a vlhká oblast. A pro nás to bylo příjemné jet kolem moře, které dodávalo vlhký vzduch.

GruzntinaKrávy Gruzínky Cool

  Z Trabzonu jsme pak jeli domů autobusem směr Istanbul, z Istanbulu do Sofie a ze Sofie do Brna. Cesta skončila 23. května a byla vážně plná všeho nového, co dělá člověka bohatším. Mohu jen doporučit zrušit hotelové cestování, pokud chcete poznat lidi a kraj. Celkem jsme najeli po Kypru, Turecku, Sýrii a Gruzii 1700 km na kole, 60km na motocyklu bez „vodičáku“, 700km trajektem a 400 km autobusy,  vypili litry čaje a v Sýrii skvělou kávu s kardamonem, dovezli jsme si domů spoustu šátků a 3000 fotografií.

  V_TrabzonuOdjezd z Trabzonu

  

Aktualizováno (Pátek, 26 Únor 2010 11:38)

 

Zde budou cestopisné články.

Aktualizováno (Středa, 17 Únor 2010 13:27)

 

Cestopisy

vyznaen_mapa

Vandr na kolech po Turecku, Sýrii a na skok do Gruzie.

Turecko-syrie-2009-02

Letiště ve Vídni

Na jaře, 25. dubna 2009, vypukla jedna velká cesta na kolech dvou cyklistů. Cesta začala dobrým nápadem Radka vyjet

na kole do Turecka a podívat se po Sýrii. Pokračovala pak koupí letenky na ostrov Kypr a dál přípravou kol a potřebných

věcí. A tak jsme jmenovaného dne vyrazili směr letiště Vídeň. Přistáli jsme v Larnace, kde je i lodní přístav.Na Kypru

v tomto čase už bylo pěkně teplo. A tak jsme se vydali hledat vhodný trajekt směr Sýrie nebo Libanon, kam jsme se chtěli

dopravit nejdříve.

Turecko-syrie-2009-04 Turecko-syrie-2009-05

Na letišti v Larnace (Kypr)

Turecko-syrie-2009-06 Turecko-syrie-2009-07

Skládání kol před letištěm

Turecko-syrie-2009-11 Turecko-syrie-2009-09

A cesta po Kypru za hledáním trajektu. Jezdí se zde po levé straně.

Bohužel nebyla trajektová doprava těmito směry v provozu a zamířili jsme do Famagusty a odpluli ještě týž den do Mersinu.

Turecko-syrie-2009-13 Turecko-syrie-2009-15

trajektem do Mersinu

Turecko-syrie-2009-16 Turecko-syrie-2009-18

Cesta trvala 13 hodin.

Turecko-syrie-2009-20 Turecko-syrie-2009-19

A konečně Mersin v 9 ráno

Turecko-syrie-2009-21 Turecko-syrie-2009-23

Malá oprava kola v Mersinu

a dál pokračování v cestě z Tarsusu do Adany.

V Mersinu naše cesta pokračovala na kolech směr Adana, Ceyhan, Narlik, Tesisleri, Ovasi, Cayli, Dörtyol, Yakacik,

skenderun,Belen, Kirikhan, Reynhali až k syrskému hraničnímu přechodu Cilvegözü.

Turecko-syrie-2009-24 Tady u této fotografie je nutné všimnout si, že i tady žijí Šmoulové pro druhé nezbytní k životu.smile

Byla to cesta, která začala po rušných silnicích lemovaných tureckými podniky, od pivovaru Efes po firmy zabývající

se výrobou koberců, podniky zpracovávající kukuřici, automobilky aj. Měli jsme možnost si prohlédnout odchovnu koní

na vývoz do Dubaje.

Turecko-syrie-2009-26 Turecko-syrie-2009-27

A jsme v Adaně

Turecko-syrie-2009-28 Turecko-syrie-2009-30

Nocleh pod širým nebem

Turecko-syrie-2009-31 Turecko-syrie-2009-32

Mešita v Adaně, 6 minaretů

Turecko-syrie-2009-33 Turecko-syrie-2009-34

Pivovar, pražírna kávy

Turecko-syrie-2009-38 Turecko-syrie-2009-39

Návštěva na benzince

Cestování na kolech pokračovalo krajinou plnou zeleně, všude rostly různé druhy citrusů a pistáciovníky .

Vzduch krásně voněl pomerančovými květy. V jednom sadu s pomeranči jsme se setkali i s pavouky sklípkany norníky.

Tam jsme si večer nevědomky postavili stan a ráno se s jedním z nich pozdravili.

Turecko-syrie-2009-42 Turecko-syrie-2009-41

A cesta směrem k moři

Turecko-syrie-2009-45 Turecko-syrie-2009-48 Turecko-syrie-2009-49 Turecko-syrie-2009-50

nocleh v sadu pomerančů

Turecko-syrie-2009-51A takové krásné turecké kamarády jsme tam ráno objevili a zjistili, že jsme s nimi prožili krásnou

noc pod pomerančovníky.smile

Turecko-syrie-2009-53

Kamarád Ovozel

Turecko-syrie-2009-56Turecko-syrie-2009-57 Turecko-syrie-2009-58

Iskenderun, krásné moře

Turecko-syrie-2009-59 Turecko-syrie-2009-60 Turecko-syrie-2009-61 Turecko-syrie-2009-62

A najíždíme na Belen

Turecko-syrie-2009-63 Turecko-syrie-2009-74

S pousty tureckých rad :-)

Turecko-syrie-2009-75 Turecko-syrie-2009-84

Trochu kultury a hurá do hory

Turecko-syrie-2009-81 Turecko-syrie-2009-86

Defekt na benzince a nocleh

Pokračovali jsme směr Iskenderun. V tom místě jsme se dostali až k moři. Bylo chladnější, ale nádherně modré.

Cestou dál za městečkem Belen jsme nocovali ve výše položeném místě, kde začínaly hory. Našli jsme místo u benzinky,

kde jsme večer měli defekt kola. Přestože jsme měli horská kola, všude bylo na cestách spousty skla, takže píchnout duši

nebyl problém. Tu noc jsme měli kontrolu jandarmy. Trochu nás to překvapilo, nechtěli komunikovat, jen se zbraněmi něco

hledali.

Turecko-syrie-2009-87Turecko-syrie-2009-88

A tady byla v noci ozbrojená návštěva, nicméně ráno bylo krásné, leč chladné. Jó hory jsou hory.

Na druhý den nás to vedlo na Kirikhan, tam jsme si dali skvělý kebab. V celém Turecku ho dělají moc dobře, pěkně to voní

a host k tomu dostává obrovské množství zeleniny. Vše je sice pálivé díky koření červené paprice, která je tu v několika

odstínech od skoro černé po červenou a je usušená na malinkaté lupínky. Hodně pálí, ale dá se na to zvyknout. Taky jsme

se sháněli po koupi pohlednic, ale protože jsme nebyli v turistických oblastech, nevěděli ani, co to pohlednice je.

Turecko-syrie-2009-90 Turecko-syrie-2009-91 Turecko-syrie-2009-92 Turecko-syrie-2009-97 Turecko-syrie-2009-99

Turecko-syrie-2009-102Turecko-syrie-2009-101

Reynhali bylo taky moc pěkné město, setkali jsme se tu s příjemnými lidmi. Turci se zvlášť k cyklistům nabaleným jako vozidla

TIR chovají moc přátelsky a pohostinně. Zdraví, chtějí si povídat a radit. Máme na ně moc pěkné vzpomínky.

Turecko-syrie-2009-103 Turecko-syrie-2009-107 Turecko-syrie-2009-108 Turecko-syrie-2009-109 Turecko-syrie-2009-111

A konečně jsme dorazili k hranicím se Sýrií. Podařilo se nám to na večer, a tak jsme po kontrole pasů hledali v 8 hodin večer nocleh.

Turecko-syrie-2009-120 Turecko-syrie-2009-124 Turecko-syrie-2009-131

Stan jsme rozdělali mezi skalisky, nikde nebylo kousek rovné plochy bez kamenů. Nicméně jsme usnuli a probudili se ráno

mezi ovcemi a jejich pastevci. Ti vydávali ostré skřeky jako krkavci, takový hrdelní zvuk. V celé zemi se chová neskutečné

množství ovcí. V některých místech i kašmírské kozy.

Turecko-syrie-2009-135 Turecko-syrie-2009-144 Turecko-syrie-2009-152 Turecko-syrie-2009-154 Turecko-syrie-2009-155

Turecko-syrie-2009-157 Turecko-syrie-2009-160 Turecko-syrie-2009-161

Putovali jsme dál k Allepu. Bylo velké horko a slunce silně pálilo. Pokud zde jedete po silnici, je to cesta pohodlná, protože cesty

jsou široké, neponičené, ale jste stále na otevřeném slunci. Trochu jsme měli se sluníčkem problém, tak jsme se pak chránili

oděvem a moc se nevystavovali. Před městem Allepo jsme se zastavili v místním velkém parku, kde zrovna Syřané slavili 1.května.

Scházeli se tam celé rodiny, přátele a grilovali, opékali, hráli hry nebo jen odpočívali.Ženy byly v dlouhých černých hábitech, to nosila

v Sýrii většina žen. Muži zase v některých městech nosili jen dlouhé šedé košile až po zem. Takže v tomto parku jsme poznali,

jak se Syřané baví a jakou poslouchají hudbu. A hlavně jsme si odpočinuli od sluníčka, protože pod borovicemi, které zde rostly,

bylo dost chládku.

Turecko-syrie-2009-163 Turecko-syrie-2009-165 Turecko-syrie-2009-166 Turecko-syrie-2009-169 Turecko-syrie-2009-170

Turecko-syrie-2009-172 Turecko-syrie-2009-173 Turecko-syrie-2009-175 Turecko-syrie-2009-179

Dál jsme pokračovali na Al bab a Manbij. Města to byla vyprahlá, ale na lidech to nebylo znát. Vody měli dostatek. Blízko se line Eufrat,

a tak se všude zavlažují pole, rostou krásné růže, neustále se čistí domy od prachu, a perou koberce. V Manbiji nám nabízeli nocleh,

ale chtěli jsme vyhledat Radkova přítele, který trochu uměl bulharsky. Přijal nás ve svém domě a večer jsme si u čaje popovídali.

Ostatní Syřané mluví převážně jen arabsky, občas se někdo objevil, kdo uměl trochu anglicky. Ale rukama a nohama se člověk

taky domluví a neztratí se. Někdy potěší i jen slovíčko šukran – děkuji. Dost často se nám stávalo, že jsme něco dostali k nákupu

potravin jen tak. Vezli jsme s sebou malé pozornosti, a mohli jsme také obdarovávat.

Turecko-syrie-2009-181 Turecko-syrie-2009-180 Turecko-syrie-2009-182 Turecko-syrie-2009-185 Turecko-syrie-2009-184

V Manbiji je velký hřbitov, působí to na člověka zvláštním dojmem. Tady nás kontroloval člověk asi z místní celní policie nebo

městské, chtěl vidět pasy... Trochu jsme měli obavy, a dali jsme mu je po jednom. Poděkoval nám ale a dal na cestu arabské

chleby - chobís. Trochu nás to překvapilo.

Turecko-syrie-2009-189 Turecko-syrie-2009-191 Turecko-syrie-2009-192 Turecko-syrie-2009-195 Turecko-syrie-2009-198

Turecko-syrie-2009-199 Turecko-syrie-2009-202 Turecko-syrie-2009-206 Turecko-syrie-2009-207 Turecko-syrie-2009-212

Turecko-syrie-2009-214

Z Manbije jsme chtěli jet dál k turecké hranici Ayn-Al-Arab. Když jsme tam ale dojeli, zjistili jsme, že je zavřená. Opět se sešlo spousta

ochotných lidí, kteří chtěli radit. Jeli jsme tedy podél turecké hranice do Akcakale. V jednom místě začalo lehce pršet a schovali jsme

se do autobusové zastávky. Protože jsme byli všude atrakcí, přijel pro nás jeden Syřan na motorce zahalený do šátku „Palestina".

Nemohli jsme odmítnou pozvání, a seznámili jsme se s jeho rodinou. Bydleli v domech uplácaných z hlíny, každým rokem se na ně

přilepuje nová vrstva bahna a tak se udržují. V rodině byli ženy, děti a přišla i babička, která měla obličej zdobený tetováním. Všichni

se moc rádi nechali fotografovat. A fotili si i oni nás. Natáčeli nás, jak jíme, balíme si kola... byli moc přátelští.

Turecko-syrie-2009-218 Turecko-syrie-2009-219 Turecko-syrie-2009-220 Turecko-syrie-2009-222

Vzhledem k tomu, že se pořád mračilo, jeli jsme dál, abychom se dostali přes hranici. Na hranici byl trochu problém v tom, že nám

při vstupu nedali vyplnit nějaký formulář. Ale při výstupu ho po nás chtěli. Lámanou angličtinou jsme se dozvěděli, že ho můžeme

vyplnit dodatečně za 10 dolarů. Nic jiného nám nezbývalo, v Sýrii jsme se zabydlet v tuto chvíli nechtěli. A od hranic nás provázely

písečné mraky. Na večer se strhl déšť plný písku ze syrské pouště. Obloha byla úplně žlutá, byl to zvláštní pocit, dost těžký. Jaká

to radost, když na druhý den byla žlutá jen auta, domy, cesty, naše kola a pláštěny , ale obloha se modrala.

Kolečka nás hnala do městečka Sanliurfa, pro Turky jen Urfa. Tam jsme si kvůli náboženskému vyznání oblékli dlouhé kalhoty, já

dlouhý rukáv a vjeli jsme do města hledat Abrahámovu jeskyni. Radek uviděl odbočku směr jeskyně. Před jedním obchůdkem nás

odchytil turecký zlatník mluvící česky.

Turecko-syrie-2009-228_2 Turecko-syrie-2009-229 Turecko-syrie-2009-231 Turecko-syrie-2009-232 Turecko-syrie-2009-238

Turecko-syrie-2009-239 Turecko-syrie-2009-245 Turecko-syrie-2009-253 Turecko-syrie-2009-258 Turecko-syrie-2009-262

Viděl naše vlajky na kolech a zareagoval na ně. Prozradil nám, že jeho žena je Češka a že by nás určitě ráda viděla. Při setkání

byla opravdu vidět radost v jejích očích. Naše nová přítelkyně Katka a její manžel Fevzi nás pozvali na návštěvu a prohlídku města a

okolí. Bylo to úžasné, protože s koly bychom si nemohli dovolit prodírat se uličkami starého města, navštívit mešitu, jeskyni, a užít si

města bez starostí o kola. Všude jsou totiž děti, které se kolem rády srocují a pořád něco chtějí, nejčastěji peníze. Díky Katce jsme

se podívaly do městečka Harran. V tomto místě je starobylá univerzita, hrad a lidské osídlení staré 6000 let. Úžasné hliněné kopule

vypadající jako úly. Je zde možno se ubytovat, uvnitř je to moc pěkné, celé místo slouží něco jako náš skanzen.

Turecko-syrie-2009-271 Turecko-syrie-2009-272 Turecko-syrie-2009-274 Turecko-syrie-2009-281 Turecko-syrie-2009-279

Turecko-syrie-2009-285 Turecko-syrie-2009-289 Turecko-syrie-2009-290 Turecko-syrie-2009-293 Turecko-syrie-2009-297

Pobyt u Katky nás přenesl i do její rodiny hovořící arabsky. Mohli jsme vyzkoušet jejich stolování ( tedy na zemi bez stolu), seznámili

jsme se s celou jejich rodinou. Katka nás dovedla i do místních pekáren a zasvětila do spousty zajímavostí, které běžný turista nepozná.

Loučení s Katkou a jejími dcerkami bylo dojemné, přece jen krev jedné národnosti je sobě nejbližší.

Turecko-syrie-2009-268 Turecko-syrie-2009-269 Turecko-syrie-2009-270 Turecko-syrie-2009-298 Turecko-syrie-2009-302

urecko-syrie-2009-304 Turecko-syrie-2009-306 Turecko-syrie-2009-308 Turecko-syrie-2009-309 Turecko-syrie-2009-310

Další naše putování vedlo do města Hilva a Siverek. Siverek bylo místo, odkud jsme se vydali na posvátnou horu Nemrud Dagi.

e to hora v pohoří Taurus, nachází se ve stejnojmenném národním parku a pohled z ní je úžasný. My jsme pod horou vyměnili kola

za půjčenou motorku, a trochu si vychutnali celou cestu bez zátěže.Bylo to ohromné. Navíc nádherné počasí. Na hoře je kamenná

chata s čajovnou a prodejem suvenýrů a hlavně sochy řeckých bohů. Hora je vysoká 2150 m.n.m a vrchol se skládá z navršené

hromady kamenů, pod kterými je zatím neodkrytá hrobka krále Antiochóse. Vrchol je rozdělený na východní a západní stranu, na každé

je spousta soch bohů majících oddělené hlavy a sochy orlů a lvů. Kdo pojede kolem, určitě by měl toto místo vidět. Trochu nás na chvíli

zastihl déšť s kroupami, ale aspoň jsme využili počasí na skleničku čaje v místní horské chatě.

Turecko-syrie-2009-312 Turecko-syrie-2009-313 Turecko-syrie-2009-314 Turecko-syrie-2009-318 Turecko-syrie-2009-319

Turecko-syrie-2009-320 Turecko-syrie-2009-327 Turecko-syrie-2009-332 Turecko-syrie-2009-335 Turecko-syrie-2009-337

Turecko-syrie-2009-341 Turecko-syrie-2009-344 Turecko-syrie-2009-345 Turecko-syrie-2009-347 Turecko-syrie-2009-358

Turecko-syrie-2009-378 Turecko-syrie-2009-379 Turecko-syrie-2009-383 Turecko-syrie-2009-387 Turecko-syrie-2009-391

Turecko-syrie-2009-397 Turecko-syrie-2009-399

Nabití zážitky z hor a jízdy na motocyklu jsme využili dole převozu místním dolmušem ( malé autobusy, něco jako naše tranzity ).

Dopravili jsme se do Diarbakiru

Turecko-syrie-2009-411 Turecko-syrie-2009-412 Turecko-syrie-2009-418

a odtud větší autobusovou dopravou do města Tatwan u jezera Van.

Turecko-syrie-2009-421 Turecko-syrie-2009-422 Turecko-syrie-2009-423 Turecko-syrie-2009-424 Turecko-syrie-2009-425

Turecko-syrie-2009-427 Turecko-syrie-2009-432 Turecko-syrie-2009-435 Turecko-syrie-2009-441 Turecko-syrie-2009-443

Turecko-syrie-2009-446

Jezero jsme přepluli trajektem ( pět hodin cesty za pouhých asi 100Kč) a přistáli ve Vanu. Kolem jezera bylo dost chladno.

V Tatwanu bylo jen 12 stupňů.

Turecko-syrie-2009-451 Turecko-syrie-2009-452

Z Vanu jsme jeli kolem jezera směr na sever do městečka Muradiye a vystoupali vzhůru do hor do sedla Tendürek gecidy ( 2644 m.n.m)

Bylo to poutavé místo. Krásné výhledy, byli jsme jen 1 km od Iránské hranice a počasí nám také přálo. Tady v těchto místech jsme

procházeli i vojenskými kontrolami. Jak viděli cyklisty, nebyl žádný problém, s úsměvem nás pustili dále. Čekal nás velký sjezd do města

Dogubayzit.Celou cestu jsme se kochali pohledem na Ararat ( 5165 m.n.m) , kde podle pověsti přistála Archa Noemova. Celou dobu

lemoval vrchol hory bílý obláček, malý klobouk. Ve městě jsme si odpočinuli a přespali na benzince s výhledem na Ararat. Radkovi se

ráno podařilo vyfotit horu bez bílé čepice. Ó jaký to úspěch. Vstával co pět minut a zkoušel fotit. Ale měl výsledek, který stál za to.

Turecko-syrie-2009-454 Turecko-syrie-2009-455 Turecko-syrie-2009-457 Turecko-syrie-2009-463 Turecko-syrie-2009-465

Turecko-syrie-2009-468 Turecko-syrie-2009-469 Turecko-syrie-2009-472 Turecko-syrie-2009-475 Turecko-syrie-2009-482

Turecko-syrie-2009-487 Turecko-syrie-2009-490 Turecko-syrie-2009-495 Turecko-syrie-2009-496 Turecko-syrie-2009-497

Turecko-syrie-2009-501 Turecko-syrie-2009-505 Turecko-syrie-2009-508 Turecko-syrie-2009-511 Turecko-syrie-2009-517

Turecko-syrie-2009-526 Turecko-syrie-2009-527 Turecko-syrie-2009-533

Z Dogubaizutu jsme jeli do Idgiru a z tama do Digoru. Protože poslední úsek byl strašně vyprahlý a nezajímavý, nechali jsme se převézt

až do Ardaganu a dál do Hopy u Černého moře. V Ardaganu jsme si užili večerního toulání po městě. Je tu spousta obchůdků, občerstvení,

všude se tu chová spousta zvěře. Je zde velká vodní plocha, která zajišťuje dostatek zeleně a místní tu vyhánějí na pastvu koně, krávy,

husy, spousta zvířectva. Z Ardaganu jsme jeli dál autobusem do Hopy. Tuhle trasu by stálo za to jet na kole, přes všechno stoupání.

Zasněžené hory se měnily v zalesněná území plné řek, splavů, objevila se i přehrada. Oblast se dál měnila v čajovou a pak už byly všude

jen čajovníky. Hopa je rušnější přímořské městečko, v sezóně tu bude určitě turistů. Všude je spousta rybářů, u silnic mají rozložené

stánky s kulatými podnosy plných ryb.

My jsme ale ještě udělali na kole malý výlet do Gruzie do města Batumi. Tady už na nás dýchla teplejší krajina. Naprosto nečitelné

gruzínské písmo nahradila ale znalost ruštiny. Konečně jsme se mohli celkem dobře domluvit. Batumi je moc pěkné lázeňské město.

Má univerzitu, pěkný přímořský park, vysokou budovu místní banky a v zahradách uvidíte i banánovníky. Taky když se zadíváte

na stromy a zeptáte se místních,o jaké stromy jde, můžete zkusit i vůni eukalyptu. A nebo ruskou domácí vodku.

Na cestě z Hopy do Trabzonu jsme se setkali se spoustou čaje.Továrny zpracující čaj, těch je tady spousta, mají neustálý přísun materiálu.

Tyto plantáže se mění směrem k Trabzonu v plantáže lískových ořechů. Turci pěstují v zahradách kiwi, citróny, mandarinky, pomeranče.

Opět přímořská teplá a vlhká oblast. A pro nás to bylo příjemné jet kolem moře, které dodávalo vlhký vzduch.

Z Trabzonu jsme pak jeli domů autobusem směr Istanbul, z Istanbulu do Sofie a ze Sofie do Brna. Cesta skončila 23. května a byla vážně

plná všeho nového, co dělá člověka bohatším. Mohu jen doporučit zrušit hotelové cestování, pokud chcete poznat lidi a kraj. Celkem

jsme najeli po Kypru, Turecku, Sýrii a Gruzii 1700 km na kole, 60km na motocyklu bez „vodičáku", 700km trajektem a 400 km autobusy,

vypili litry čaje a v Sýrii skvělou kávu s kardamonem, dovezli jsme si domů spoustu šátků a 3000 fotografií.

Martina Stecherová a Radoslav Zlý

( Nový Jičín) (Lhotka, okr.Frýdek Místek )


Aktualizováno (Středa, 17 Únor 2010 13:39)